Ze života Archibalda King of Kouřim a Bobše z Černé říčky

Chytni si svého psa.

„Všude dobře, tak co doma!“ si řekl stafordský teriér jménem Bobeš a jednoho pátečního odpoledne vyrazil na procházku po okolí. Tím spustil lavinu pátrání, které se postupně účastnil celý okres Jablonec nad Nisou a přilehlé okolí.

Jak je to možné? Stačí mít dva bojové psy na jedné zahradě oplocené elektrickým ohradníkem a dost práce při řezání dřeva na zimu. Během této činnosti si psíci hrají, zatímco majitel objektu v potu tváře připravuje odpověď, až se zima zeptá … Když pak si konečně otře pot z čela a zapíská signál k přivolání psů, najednou zjistí, že má pouze toho většího závisláka. Světák mezitím využil chvilky nepozornosti a protáhl se mezi dráty za hranice všedních dnů. Pak už nic nebrání si jít kam ho čtyři nohy ponesou. Kam jinam než kde to žije, kde teče Mattonni proudem, tedy na civilizací přeplněné sídliště. Tam pak u kontejneru sehrát zoufalého psa, co se nemůže dostat ke zbytkům v popelnici. Ne všechna mládež holduje neřestem a tak se jej děti ujaly a přivedly do svého obydlí. Zatímco já jsem nejdříve do setmění jezdil na kole po okolí a sledoval každého psa, Bobešek se válel na gauči a nechal se drbat. Když ani ráno neseděl provinile před dveřmi domu ani kanceláře, bylo jasné, že to není jen tak. Prvním krokem tedy bylo informování složek, které jsou nejvíce v terénu a to PČR, pracovníků městských úřadů, útulků v okolí 7 km. S přibývajícím časem se jeho operační prostor mohl rozšiřovat a já s tím zvětšoval okruh pátrání. Pes, který běhá max. rychlostí 35 km/h a jeho cestovní je 18 km/h je schopen po 10 hodinách jednoho dne být kdekoliv…. 10x18=180 km. Já jsem dal přednost teorii, že se ubytoval u některé z háravých fen v okolí a toužebně ji sleduje za plotem. Když ale ani po dvou dnech se neukázal, bylo mi jasné, že ani mě by to nebavilo a nastoupila teorie, že mohl ztratit stopu po sněhových přívalech a raději vyhledal úkryt přede dveřmi lidského obydlí. Vylepené letáky k pátrání po Bobšovi s nabídnutou odměnou v celém okolí přinášely kusé zprávy o jeho pohybu. Jako první byla hláška, že se pohyboval ve Velkých Hamrech na silnici, což by pro něj nebyl problém jelikož je to jen přes kopec a navíc tam má svojí ošetřující lékařku. Když jsem našel konečně osobu, která nějakého psa zahlédla, tak v Kamenici uteklo dost vody. Z „Bobše“ se vyklubalo štěně belgického ovčáka, takže nic pro mě. Další info přišlo od samotné PČR, kde důvěryhodný zdroj (udavač, práskač, bonzák) sdělil, že takového psa viděl u Černé studnice. Ani vzdálenost 7 km nevylučovala jeho přítomnost. Vzal jsem vozidlo 4x4 a jel na letních gumách do kalamitní krajiny s 35 cm sněhu. Odklidové prostředky a uvízlá auta omezovala moje možnosti projet všemi cestami, ale naděje vzrostla poté, co jeden člověk potvrdil tuto teorii, že Bobeš šel s 15 lidmi na výlet na rozhlednu…bohužel 3 hodiny přede mnou. Když se přiblížila tma a závěje omezovaly pohyb tak zvyšovalo se riziko, že i já budu trávit noc bez střechy nad hlavou. Raději jsem skončil doma s tím, že ráno bude moudřejší večera… A bylo. Hnedka po ránu jsem dostal avízo, že v Plavech je nějaký zlatý pes u dveří domu. Hurá, to bude konečně on, protože ho přestalo bavit si dopřávat sněhové obklady a šel čerpat sílu a teplo. Nalezený pes zlatý byl, ale bohužel to byl retrívr. Tak zase on skončil v našem kotci, kde bude čekat na své živitele a já šel spřádat plány kam vyrazím na lov. Než jsem si stačil sbalit nouzové potravinové dávky, balíček poslední záchrany, přišla mi sms: „Dobrý den, viděla jsem Váš inzerát, že postrádáte psa. Dcera s kamaradkami ho v sobotu přivedly, že je to tulák, tak že si ho necháme… Je mi to moc líto, že ho shánite, protože jsme si ho za ten týden velice oblíbili, ale asi se s tím nedá nic dělat.. Asi by jste ho neprodal,že?Ozvěte se.“ Tak jsem se ozval, jestli je to skutečně Bobeš a …. byl J Hned jsem skočil do vozu a jel na udanou adresu, kde přišla paní s dcerkou a vesele poskakujícím Bobšem. Zlatý Bobeš byl ještě zlatější, protože ho pěkně do zlata vydrbali ve vaně. Taky přišel s novým řetízkovým obojkem..ten zlatý už nebyl, ale jen stříbrný. Po týdnu toulání by člověk čekal hubeného psa kost a kůže, ale Bobešek byl jen ta kůže protože kosti  pod ní měly pěknou zásobičku špíčku. Dojemné loučení a slíbená odměna a hurá domů, vyměnit gauč za kotec. To nadšení z domácího prostředí u Bobše bylo dobře maskované, když za ním zaklaply železná vrátka. To byl jeho poslední výlet na vlastní tlapku :P