Ze života Archibalda King of Kouřim a Bobše z Černé říčky

Sokol Maxičky pro letošní rok se ujal

pořádání Mistrovství Evropy v canicrossu v kategoriích canicross, bikjoring, scooter a štafet. Dlouho jsem rozvažoval, zda se přihlásit na tento podnik, protože dělat si ostudu v mezinárodním měřítku není moje velké hobby. Archibald King of Kouřim sice již splnil věkovou podmínku 1 rok, ale jeho tréninkové výsledky mě nepřesvědčovaly o tom, že ostuda nebude. Když i pořadatel přijal moji nabídku dobrovolného posledníčka v cíli, zaplatil jsem startovné a čekal co se bude dít. Do poslední chvíle měl šanci se zúčastnit i Bobeš z Černé říčky, neboť jeho atletická postava a hlavně trvalý tah vodítka podkopával moje rozhodnutí. V pátek 10.10.2008 bylo už definitivně rozhodnuto, když jsem zaregistroval Archieho a vyfasoval všechno potřebné pro účast na programu ME. Ten byl následující:

Program ME v canicrossu a bikejöringu Děčín 2008
Datum konání: 10. – 12.10.2008
pátek 10.10.2008:
13:00 – 18:00 Prezentace závodníku a veterinární přejímka psů – hotel Faust
19:00 – slavnostní průvod městem
19:30 – oficiální zahájení ME – zámek Děčín
20:00 – raut
Sobota 11.10.2008
9:00 – 15:00 starty jednotlivých kategorií
14:00 ACANA International Scooter Race
16:00 Mezinárodní cena primátora města Děčín - děti
19:00 - gala večer na nádvoří zámku Děčín,večeře
Neděle 12.10.2008
9:00 – hromadné i individuální starty
13:00 – ACANA International Scooter Race
15:00 – Mezinárodní štafety ME
17:00 - slavnostní vyhlášení na Zámku Děčín

V 19:00 h se vydal průvod závodníků z evropských zemí z tábořiště na děčínský zámek. Tam byly úvodní projevy a hlavně raut. Nejdříve jsem myslel, že jídlem prohýbající se stoly budou za chvíli prázdné, ale obsluhující personál z hotelové školy plynule dohlížel na to, aby se tak nestalo. V 22 h jsem odfuněl k svému spolužákovi Vaškovi, kde jsme byli ubytováni po dobu závodění. V posteli jsem spal ovšem jenom já, Archie pro tento víkend měl zajištěnou boudu na čtyřech kolech zn. SUBARU, to aby se příliš nekamarádil s jeho velkým kníračem a westíkem. Hostitelka mi k snídani připravila chleba se salámem, ale já neměl ani pomyšlení jídlo přijímat Mě spíše opouštělo zadem! Můj startovní čas byl v 10:28 h a tak jsem měl dost času se na WC pěkně zabydlet. Po příjezdu na parkoviště jsem pak netrpělivě pobíhal kolem startoviště do doby než na mě přišla řada a pro uklidnění jsem si koupil novou tažnou šňůru. Čipová kontrola a měření nové šňůry bylo v pořádku. Pár soupeřů přede mnou a už jsem stál na startovní čáře i já. Hlasatel oznámil diváctvu, že jsem reprezentantem ČR s jedním z nejrychlejších plemen - dobrmanem. Tím mě ovšem neuklidnil, naopak jsem si v duchu říkal, že vyjímka potvrzuje pravidlo. Archie jakmile zaslechl číslo 10, začal se probouzet k činnosti a u odpočtu 5-4-3-2-1 vyloženě cloumal postrojem, který pomocnice měla co dělat aby udržela. Na startérův povel GO! I já zařval HEJÁ! A šlápl do pedálů svého nového závodního stroje. Můj údiv neznal mezí, když Archie táhnul jako rozzuřený býk. A už se mi kolem míhal špalír diváků a rychle střídala trať … tunel, lávka, zatáčky. Trať byla koncipovaná jako rovinatá, ale značně členitá zatáčkami, protože se vše odehrávalo v parku zámku. 5,1 km bylo vykličkováno serpentinami a okruh se jel dvakrát. Tím se mohlo stát, že závodník v druhém kole potkal toho z kola prvního. Asi po 2 km jsem dojel jezdce přede mnou, což byl maďar s mohutným ridgebackem. Při naší rychlosti nebyl problém je bezpečně minout i když soupeřův pes měl snahu svými zuby nám předjížděcí manévr zhatit. Jenže ani Archie se nechtěl jen tak dát a tak se začal otáčet po sokovi. Tím jsme ztratili rychlostní výhodu a naopak ridgeback dostal motivaci nás dohnat. Já řval jako kdyby mi už žral nohy a tak Archie půl kola jakž takž odtáhl. Vzhledem k tomu, že halekání mě vysilovalo víc jak šlapání, napadlo mě, že se necháme předjet, ale ani maďar se nechtěl nechat připravit o výhodu zadního jezdce. Naštěstí s eve hře objevil třetí závodník, který předjel nás oba dva. Já ihned Archieho vyhecoval do běhu za touto kořistí a radostně ujížděl nasranému ridgebacku. Moje radost netrvala věčně, protože vedoucí jezdec si zamotal šňůru do kola a před mými zraky udělal s kolem kotrmelec. Tím jsem se dostal do vedení opět já. Využil jsem toho a pobízel psa k tahu, což se mi více méně dařilo. Po několika stovkách metrů nás dojel havarovaný závodník a my se mu přilepili opět za paty. Smůla byla, že on již mířil do cíle, ale my museli do druhého kola. Archie by raději běžel taky do cílové rovinky. Musel jsem až zastavit a natáhnout ho do správné dráhy, jinak bych riskoval omotání o sloupek. Přesto jsme se utrhli pronásledovateli a Archie se plně věnoval tahu.Jedna zatáčka za druhou a již jsme letěli stoupáním k cíli, když nás dojel vybičovaný ridgeback. Toho ani po 5 km běhu nepřešla chuť kousnout Archieho aspoň do ucha. My jsme se raději uklidili ke straně, ale dost málo, protože nepřítel podběhl moji šňůru a psi se zamotali. Jediná klika byla, že už na kousání neměli dost sil a tak po vymotání jsme co nejrychleji vyrazili k cílové pásce. Rychlost už to nebyla tak ohromující, ale jeli jsme. Archie měl tlamu plnou pěny jako kdyby svačil mýdlo když jsme protnuli čidla časomíry. Tím pro dnešek pro nás skončil závod a já byl spokojený, protože jsme nebyli na 100% poslední. O to větší překvápko bylo, když na neoficiální výsledkovce prvního kola jsme figurovali na 14.místě s průměrnou rychlostí 23,86 km/h! Venca dokonce zachytil naše snažení na video a tak jsme provedli vyhodnocení prvního kola. Večer po bazénové koupeli byla společná večeře na zámku, kde byl i taneček. Já šetřil nohy na závody a raději doplnil síly pořádnou dvojitou večeří.

Nedělní ráno bylo značně klidnější, protože jsem věděl, že pokud to vyloženě neprosereme, tak nebudeme poslední, což byl náš původní cíl. Jistá dávka nervozity ovšem zůstala do startu, i když procedura kontrolorů byla naprosto stejná. Před odpočítáváním Archie předvedl nedočkavého psa takovým způsobem, že když padl povel GO!, udělal úkrok vzad a vyvlékl hlavu z obojku, kde měl umístěn kontrolní čip, bez něho nesměl na trať. My sice vyrazili, ale mě došlo, že naše snaha by byla naprosto zbytečná a tak si brzdy přišly na své. Udržet 37 kg běsnící hmoty nebylo jen tak a nasazení obojku od pomocnice vyžadovalo taky dost zručnosti, ale vše se podařilo v relativně krátkém čase a zdržení nebylo větší jak půl minuty. Konferenciér divákům vypíchl skvělou ovladatelnost psa a ani jsem nemusel vytahovat z kapsy doklad o složení zkoušek ZZO. Archie vystřelil na trať a doháněl svoje zpoždění. Po najetí do závodního okruhu jsme dojeli závodníka o kolo dopředu a svojí rychlostí ho minuli. Jenže stará bolest vedoucího psa, začal zpomalovat. Nechal jsem tedy borce opět předjet a brzdil Archieho, aby se nevypracoval opět do čela. V nádherném tempu jsme projeli celé kolo, kdy Archie těsně funěl za kolem konkurence. Návnada nám uhnula do cíle a my pokračovali do druhého kola. Nikdo nám nepřekážel v trase a tak jsme oba dva do toho šlapali na plné pecky. Na rovince jsme tak měli 30 km/h, když jsem přejel tažnou šňůru. Katapultáž v letadle funguje podobně a já plavným obloukem udělal kotrmelec i s kolem na nohách. Příjemně jsem si narazil pravé rameno, žebra, nohy a odřel obličej a přední vidlici i rozmontoval brýle. Předepsaná přilba splnila svůj účel a tak otřes mozku byl jen chvilkový. Nejdříve jsem zatřepal hlavou abych si srovnal horizont a přilbu do správné polohy. Pak vyprostil šňůru z kola a už jsem mohl pobízet psa do další práce. Naštěstí ten otřesen nebyl a tak táhl opět směrem k cíli. Zbytek trati už byl projet v pohodě, jen mi kolem obličeje vlály rozbité brýle, které nebyl čas odstranit. Cílový finiš se celkem také povedl a tak jsem si mohl na výsledkové listině přečíst, že v tomto kole jsem měl průměrnou rychlost 24,6 km/h. Celkově jsme tedy obsadili nádherné 14.místo s průměrnou rychlostí 24,23 km/h, v čase 0:25:15,24, což nám dává právo se pyšnit III. výkonnostní třídou v bikejoringu.

Pak diváci mohli shlédnout ještě hromadné starty štafet národů. Závěrečný ceremoniál byl opět na zámku a musím říci, že sklidil značný potlesk za skvěle organizovaný závod. Čeští reprezentanti se složili a za odměnu dostal ředitel závodu Petr Toncar nádherné štěně Evropského saňového psa …. takzvanou kachnu F1. Pak už jen dojet domů a vychutnávat si nádherný pocit ze skvělého výsledku.